na Blog.cz

Zdravím... Jak se máte? Mám tu pro vás další kapitolu VR.... Tak snad se vám bude líbit.

Nastala sobota. Pane bože, jak já se netěšila, Odpoledne přijede moje "teta". Svázala jsem si svoje dlouhý černý vlasy s rudými odlesky do drdolu a namolovali si oči. Podívala jsem se na sebe do zrdcadla. Pozoroval mě pár šedých očí.

"To zvládneš. Je to jen teta." Leila se mě snažila uklidnit, ale moc se jí to nedařilo. Byla jsem velmi nervózní. Vy byste nebili? Poprvý v životě se potkám s tátovou sestrou. Zajímalo mě, jak vypadá. Já mám po tátovi oči. Bude je mít taky šedivý? A co její dcera? Bude se se mnou bavit? Tohle všechno mě znervózňovalo.

"Já vím. Ale jak by ti bylo na mím místě?"

"Byla bych nadšená, že mám nějaký příbuzný. A ty bys měla být taky šťastná. Ester mi říkala, že se na tebe moc těší. A její rodina se na tebe taky těší."

"A to ses bavila i se zbytkem její rodiny?"

"Ehmmm... to jsem ti neměla říkat. Ale už je to venku. Takže jo, bavil jsem se s nimi. Nejsi jediná, kdo má zvláštní schopnosti. celá rodi má tyto schopnosti. A umí toho ještě víc, musíš se toho ještě hodně učit, aby ses jim vyrovnala." To mě mopravdu hodně překvapilo. Myslela jsem, že já a teď i Ester, jsme jediní s takovýma schopnostma. Jak se ukázalo, tak asi ne.

Někdo zaklepal na dveře. Otevřela jsem. Stála tam Emma. Moje malá Emma. vrhla se mi kolem krku a začala brečet. Objala jsem ji a zvedla do náruče.

"Nechci, abys odjela. Chci zůstat s tebou." vzlykala mi do vlasů.

"Já vím. taky bych byla radši, kdybys mohla pdjet se mnou. Beru tě jako mladší sestřičku. Budeš mi moc a moc chybět. Nikdy na tebe nezapomenu." když jsem se probudila, řekla jsem si, že nebudu brečet. Ale když jsem tak stála v tom pokoji s malou Emmou v náručí, nemohla jsem si pomoct. Z očí se mi začali kutálet slzy.

"Taky mi budeš moc chybět. Balys pro mě jako náhradní máma. Už nikdy to nebude takový."

"Co nebude takový?" optala jsem se nechápavě.

"Už nikdy nebudu s nikým taková kamarádka, jako s tebou." trošku se ode mně odtáhla a prohlížela si mě. "Ty pláčeš." užasla a otřela mi slzu, která mi zrovna tekla po tváři. "Ale ty nikdy nepláčeš. Ty nesmiš plakat. já nechci, abys plakala."

"Každý pláče, když je smutný, nebo ho něco bolí. I já." mile jsem se na ni usmála.

"A co tě bolí?" musela jsem se usmát ještě víc. Milovala jsem tu její roztomilou tvářičku. Pohladila jsem ji po vlasech. "Bolí mě srdíčko. Bolí mě, protože se musíme loučit." bude mi opravdu chybět.

"Aha. Mě taky bolí srdíčko." dala jsem ji pusu na tvář. Opravdu, opravdu moc mi bude chybět.

"Bude mi moc chybět." najednou se na posteli objevila Leila. V očích se jí leskly slzy. Nevěděla jsem, že duchové mohou plakat. Ale v tuto chvíli mě nemohlo překvapit vůbec nic.

"Mně taky. Mně taky." usmála jsem se, na obě.

0oOo0

Když jsem se znovu nalíčila, vydala jsem se s Emmou a Leilou dolů, do obýváku. Byla tam Charlote se všemi pracovníky a se všemi dětmi. Nejprve jsem se rozloučila s dospělími a pak přišli na řadu děti.

Pri tomhle loučení jsem už nebrečela, ale smutná jsem byla furt. S každým jsem prohodila pár slov ve stylu, budeš mi chybět. nejhorší bylo loučení s Coleen a Adamem.

"Budeš mi moc chybět. už nebudu mít nikoho, s kým bych mohla provádět lumpárny. A nebude tu nikdo, s kým bych se tolik nasmála, jako s tebou." vrhla se mi kolem krku se slzamy v očích. "Budeš v mím srdci už navždy."

"Ty v mím budeš taky navždy. Stejně jako všichni odsud." nevydržela jsem a po tváři mi stekla slza. Pustili jsme se a já přešla k Adamovi. Opatrně mi palcem setřel slzu. Potom mě objal a já mu zabořila obličej do hrudi. Pevně ji objal kolem ramen a položil ji hlavu do vlasů.

"Budeš mi moc chybět. Budu na tebe navždy vzpomínat s láskou a radostí." zašeptal mi do vlasů. Objala jsem ho kolem pasu.

"Ty mi budeš taky moc chybět." řekla jsem už asi po stý. "Taky na tebe budu vzpománat s láskou." nevadilo nám mluvit nahlas. Všichni věděli o tom , že spolu chodíme. Už jsem to nevydržela a rozbrečela se mu na hruď. Objal mě oto pevněji, jako by mě už nikdy nechtěl pustit, ale věděla jsem, že mě pustí. Bude nás to oba bolet, ale pustí mě.

Po době, která se mi zdála jako věčnost jsem se opět uklidnila a vykroutila jsem se z Adamova obětí. Chvilku na to zazvonil zvonek u dveří a já se vydala za svojí novou rodinou.