Moji milí čtenáři (i když vás moc není) mám pro vás další kapitolu. =D
Alex se ode mě odtáhl a rychle mi podal skleničku s vodou. Přitom lehce zavadil prsty o mé. Ve dveřích se objevila hlava. Niki. To se dalo čekat.
"Jé, ty už jsi vzhůru? To je dost. Měli jsme o tebe s mámou strach." přiběhla k mojí posteli a odstrčila tím pádem Alexe.
"Jo. Už jsem vzhůru." unaveně jsem sebou flákla o polštář. "Jsem jenom dost grogi."
"To je samozřejmý. Máma říkala, že jsi musela vynaložit opravdu veliké množství energie na to, abys uzdravila Alexovu ruku." podívala se na něho takovým pohledem, který dával jasně najevo, že chce, aby odešel.
"Jasně, jasně. Chápu to a už mizim." vydal se pryč, ale ve dveřích se ještě otočil a usmál se. Taky jsem se na něho usmála a on odešel.
"Je to pravda?" vypálila na mě Niki a já naprosto nechápala, o co jde?
"Co?"
"Je pravda, že ty a Alex..." nemusela to ani doříct, pochopila jsem to.
"Cože? Jak tě to napadlo?"
"No... když jsi byla v komatu nechtěl k tobě nikoho pustit. Skoro ani nechodil pryč. Dokonce jsem ho jednou přes dveře slyšla říkat, že nedovolí, aby se ti to stalo znovu. Že na tebe bude dávat pozor a nenechá tě samotnou." pozorně si mě přitom prohlížela a já jen lapala po dechu. Červenala jsem se, takžě Niki muselo být jasný, že se tu asi něco děje. A taky že to pochopila.
"Takže mezi vámi opravdu něco je." oči jí zářili radostí.
"Nic mezi námi není. Jen se mi líbí, to je vše. Já se mu určitě nelíbím. Asi si o mě po tom všem myslí, že jsem stryšně agresivní." sklopila jsem pohled neboť jsem cítila v očích slzy.
"To si o tobě nemyslí. Určitě."
"Má pravdu." ten hlas mě vylekal, ale poznala jsem ho hned. Leila. Dlouho jsme se neviděli. "Jak se vlastně máš ty moje střelená kopie." utahovala si ze mě.
"Lei. Ani nevíš, jak jsem šťastná že tě vidím. Moc se mi po tobě stýskalo. Kde jsi vlastně byla tak dlouho?" už jak jsem to vypravila jsem si vzpoměla na to, o čem jsme se posledně bavili. Její smutný pohled mi prozradil, že ona na to nezapomněla.
"Promiň mi to sestřičko. Já... já zapomněla. Je se zase usměj. Tak kde jsi teda byla?" snažila jsem se změnit téma.
"To je v pořádku. Byla jsem... snažila jsem se, mno, popovídat si s rodiči. O tom, že tě nechci opustit, ale že ty nechceš, abych ztratila duši. A..."
"A co?" to mě zajímalo, jestli existuje nějaká alternativní možnost tak sem s tím. Rychle jsem se posadila a zamotala se mi hlava.
"Nechám vás tu o samotě." ozvala se Niki. Málem jsem na ni zapomněla. Vydala se pryč. Odešla a Lei se posadila na židli u postele.
"A nic. Myslela jsem si, že existuje nějaká jiná možnost, ale žádná jiná není. Teda až na jednu. která je opravdu nebezpečná."
"Co to je?"
"Musela by jsi mě uvěznit do předmětu. To mě udrží v tomto světě. Uvězníš tu vše, kým jsem kdy byla. Moji osobnost."
"Ale není to jenoduchý, co? Bude to vyžadovat hodně energie?" jestli ano, tak nevím nevím. Energií moc neplítvám.
"Ano, bude to vyžadovat opravdu hodně energie. A nejen to. Budeš potřebivat všechny živly. A to není všechno.Budeš potřebovat ještě černý safír."
"Počkat není safír náhodou modrý drahokam?" to nedávalo smysl.
"Na to budeš muset přijít ty sama. Už musi jít. Dochází mi energie." její průhledné tělo čím dál víc probleskovalo. Blikalo jak blinkr u auta, které zatáčí.
"Prozraď mi ještě něco. Aspoň kolik máme času."
"Ne kolik máme, ale kolik máš. Já ti nesmím nijak pomoct, ani ti radit. A teď k tomu času. Mám už jen týden. Jen týden se budu moci pohybovat mezi světem živých a světem zemřelých."
Šok. To jediný jsem teď cítila. Naprostý šok. Už jen týden. Navíc necelý. Necelý týden se svou sestrou. Plácla jsem sebou a přikryla si hlavu peřinou. Leila si nejspíš myslela, že si to chci romyslet a tak zmizela. Cítila jsem, že je pryč. Jen týden. Jen jeden jediný týden a už se se sestrou nejspíš nikdy neuvidím, tedy pokavaď se mi nepodaří najít černý safír a magiky ochotní mi pomoct. Pane Bože! To zase bude týden.
Skvěle